„Pojďme konečně udělat něco jen pro sebe“ – Davidův spontánní návrh byl překvapivý, protože v celé rodině proslul svým pragmatismem. A najednou přišel s dovolenou na Tenerife, kterou jsme měli financovat půjčkou na osmdesát tisíc. Na týden to bylo trochu moc, ale nakonec se na mě manželův entuziasmus přenesl. Do konce života si to budu vyčítat.
Společný čas jsme odkládali na později
V návalu každodenních povinností jsme prakticky neměli čas jen pro sebe. Vždycky bylo něco důležitějšího. Péče o Davidovu nemocnou maminku, hypotéka, děti – a tak plány týkající se jen nás dvou končily na konci neustále se prodlužující fronty. O čem vůbec mluvit, když jsme se v pátek večer ani nedokázali podívat na film v televizi, na který jsme pár dní čekali, protože jsme doslova padali únavou.
Rande a romantické chvilky šly stranou na takzvané „později“, které ale nikdy nepřicházelo. Přesto jsme se ale moc milovali a věřili, že problémy jednou skončí. Bohužel to tak nevypadalo. David mě přesvědčoval, že si ty Kanáry zasloužíme, a pokud to budeme pořád odkládat, nikdy z toho nic nebude. Věděla jsem, že má pravdu, ale teď bych udělala cokoliv, abych vrátila čas.
Nic nenasvědčovalo tragédii
Na Tenerife jsme toužili letět už dlouho, ale nebyla k tomu příležitost. Byli jsme strašně natěšení. Děti zůstaly u mých rodičů. Byly neutěšitelné, že máma s tátou jedou někam bez nich.
„Kde by vám bylo líp než u babičky a dědy?“ nasadila jsem žertovný tón, abych rozptýlila jejich zamračené tváře.
Na letiště nás odvezl můj táta. Letadlo jsme měli brzy ráno. David měl skvělou náladu a něžně si utahoval z mého strachu z turbulencí.
„Miláčku, jsem přece s tebou, tak co by se ti mohlo stát?“
Přátelé nemohli uvěřit, že se ke mně po deseti letech manželství chová tak něžně. Nikdy jsem ani na vteřinu nezapochybovala, že jsem našla toho pravého – že je to on a jenom on. David byl můj nejmilovanější člověk – pořád si nemůžu zvyknout mluvit o něm v minulém čase a asi si nikdy nezvyknu.
Tenerife bylo pohádkové
Oba jsme byli nadšení. Z oken našeho hotelového apartmánu byl fantastický výhled na oceán – člověk se ho nemohl nabažit. Co se týče hotelu, za který jsme zaplatili nemalé peníze, ten nás uchvátil krásnými, prostornými interiéry a nejrůznějším vybavením. Když jsme se tam ocitli, přestala jsem litovat, že jsme si vzali půjčku. David mě ujišťoval, a já jeho názor sdílela, že splátky bez problémů zvládneme.
První čtyři dny byly jako vystřižené z katalogu. Pláž, nádherné západy slunce, vynikající jídlo, sladké lenošení a nicnedělání – už jsem zapomněla, jak úžasný je to pocit, když se člověk nemusí o nic starat. Žádné vaření, uklízení, dětské rozmary ani práce – dokonalý restart pro unavenou hlavu. Byla jsem svatosvatě přesvědčená, že nás tenhle výlet ještě víc sblíží. Bohužel, osud to chtěl jinak.
Ráj na zemi se ukázal být peklem
Pátý den pobytu si David umanul výlet do oblasti masivu Teide. Nezbytně chtěl vidět sopku. Mně se do toho moc nechtělo, tisíckrát raději bych zůstala v hotelu a odpočívala s knihou a kávou na terase.
„Pojďme spolu,“ naléhal. „Bude to přece nový zážitek.“
S vědomím toho, kolik úsilí vložil do zorganizování tohoto výletu, jsem souhlasila – dodnes si to vyčítám, protože možná by k té tragédii nedošlo. Každopádně jsme šli – byl to fakultativní výlet. Cesta byla náročná a slunce pálilo jako čert. V jednu chvíli se David trochu zadýchal a řekl, že si musí na chvíli odpočinout.
„Běžte,“ mávl rukou, „hned vás doženu.“
Uplynulo ale čtvrt hodiny a on se neobjevoval. Zneklidněla jsem a vrátila se podívat, co se děje. To, co se stalo potom, si pamatuji jen jako v mlze. Policie, záchranáři, resuscitace, panika, strach a slzy. Hlas lékaře, který říkal, že udělali vše, co bylo v jejich silách, a že je mu to líto. Infarkt. U člověka bez vážnější anamnézy je to vzácné, ale stává se to. Někdo mě objal, někdo mi podal vodu. Vůbec mi nedocházelo, co se stalo.
„Jak to, že nežije?“ koktala jsem.
Vždyť mu nebylo ani 40 let. Všechno to bylo až děsivě absurdní. Pár hodin předtím jsme spolu snídali a ujišťoval mě, jak moc mě miluje. A teď tu není? Jen tak, prostě? Co řeknu dětem? V hlavě se mi honily tisíce myšlenek. Byla jsem naprosto otupělá a toužila jsem se z toho snu probudit. Nevěřila jsem, že se to děje doopravdy.
Byla jsem na dně
Nekonečné papírování, tuny dokumentů a stovky telefonátů, abych mohla převézt Davidovo tělo do Česka. Už jsem ani nepočítala, kolik to všechno stojí, protože za daných okolností na tom stejně nezáleželo. Upřímně řečeno, bylo mi to jedno. Byla jsem zoufalá a naprosto na dně. Co mě to jen napadlo, že jsem se na ty Kanáry nechala přemluvit?
Když jsem konečně přivezla Davida domů, postaral se o nás jeho bratr. Děti, přestože už věděly, co se stalo, se pořád ptaly na tátu a mně to trhalo srdce na tisíc kousků. Nemám nejmenší tušení, jakým zázrakem jsem přežila pohřeb – asi jen díky silným práškům na uklidnění. Bez nich bych to nezvládla. Deset nádherných společných let – a takový konec... Tehdy jsem nevěděla, jak se z toho dostanu a jestli se mi to vůbec kdy podaří.
Dnes, rok po Davidově smrti, to není o moc snazší, i když bolest trochu polevila. Vlastně se stále musím učit žít znovu – je to obrovská výzva a někdy mám chuť to vzdát. Ale pak se podívám na naše děti a každý den v sobě nacházím sílu jít dál. Hluboce věřím, že se na nás David dívá z nebe. S tou ztrátou se nedá smířit, ale alespoň jsem se přestala obviňovat. Moc mi pomohla terapie, na kterou mě přemluvila švagrová. Rodina mi pomáhá, jak nejlépe umí – a já jsem jim za to neskutečně vděčná.
Darina, 37 let
