válkaČeskoslovenskoobjevy

Werichova druhá emigrace: Plakal a prosil pohraničníky, aby ho pustili

Werichova druhá emigrace: Plakal a prosil pohraničníky, aby ho pustili
Zdroj: reprofoto
+ 2 fotky+ 3 fotky

Příběh druhé emigrace herce Jana Wericha se trochu vymyká těm ostatním tragickým či šťastným příběhům o útěcích přes železnou oponu. Krátce po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Západního Německa. Přes hranice ho však nedostal žádný převaděč, ale ilegálně jej převedli samotní vojáci pohraniční stráže.

Václav Pokorný 5. prosince 2019

Pražské jaro v roce 1968 s sebou přineslo výrazné usnadnění možností vycestování z Československa. Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy tuto možnost využilo okolo 80 000 lidí k emigraci. Většinou legálně, na platné cestovní doklady. Kromě toho se ale na železné oponě vyskytl nevídaný jev. Z velitelských míst byly tehdy vydány pokyny na mírný postup vůči narušitelům státní hranice. Zachycení uprchlíci byli po slovním napomenutí posíláni zpět do vnitrozemí. Příslušníci pohraniční stráže dokonce připravili přechodové kanály pro lidi, kteří by byli stíháni za své postoje během Pražského jara. Nejznámější postavou, jejíž útěk zorganizovali, byl Jan Werich.

Tento známý filmový a divadelní herec se v roce 1968 významně zapojil do obrodného procesu. Podepsal se například pod výzvu 2000 slov. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se uchýlil na chalupu ve Velharticích nedaleko Sušice. Odtud se pak snažil vyjednat si bezpečný přechod za hranice.

Přes prostředníka kontaktoval pohraničníky v Alžbětíně se žádostí, aby mu umožnily bezpečný odchod do Západního Německa. Měl sice platné cestovní doklady, ale byl vystrašený – domníval se, že mu na hraničním přechodu hrozí zatčení.

Werichova žádost se dostala až k veliteli sušické brigády pohraniční stráže a ten aktivně zajistil převoz Jana Wericha s manželkou do oblasti Železné Rudy. Nejprve je ubytoval v chatě využívané občanskými pracovníky brigády. Další den je nechal převézt až k samotné hranici do chaty jednoho ze svých podřízených důstojníků. Zde byli v péči velitele úseku ochrany státních hranic, který jim zajišťoval ochranu a zásobování. Poslouchali zde rozhlas, dívali se na televizi a pod vlivem neutěšených zpráv o okupaci sovětskými vojsky byli na pokraji nervového zhroucení. Údajně plakali a prosili důstojníky pohraniční stráže, aby je pustili přes hranice. Jejich prosby se nakonec dostali k samotnému veliteli pohraniční stráže generálmajoru Karlu Peprnému, který však jejich žádost ignoroval, i když proti pozdějšímu ilegálnímu přechodu nijak nezasáhl. Jemu podřízený velitel pohraniční brigády pravděpodobně s přechodem Werichových souhlasil, a tak se celá věc dala do pohybu. Večer 25. srpna 1968 pro ně přijel pohraniční gazík s velitelem úseku. Ten poté odemkl vrata v signálním plotě a v autě se zhasnutými světly s nimi dojel až do prostoru bývalé celnice v Alžbětíně, asi 50 metrů od hranice s Bavorskem. Nato manželé Werichovi vystoupili a pěšky přešli do Německa. V emigraci však zůstali jen krátce a již za dva měsíce se vrátili do okupovaného Československa.

Další články

Zavří­t reklamu