Jemu bylo 72 let, jí 17. Příběh nenaplněné a neopětované lásky stárnoucího básníka patří mezi největší milostné příběhy evropské historie.

Jemu bylo 72 let, jí 17. Příběh nenaplněné a neopětované lásky stárnoucího básníka patří mezi největší milostné příběhy evropské historie. | zdroj: archiv


Ulrika von Levetzow. Majitelka třebívlického panství dala košem slavnému básníkovi

TÉMATA: česko | vztahy | lásky | literatura | johann wolfgang goethe | zámky | šlechta

user-avatar

Václav Pokorný

8. 12. 2019 | 10:00

V nejzápadnější části Litoměřícka leží pod ochrannou hradbou Českého středohoří malebná obec Třebívlice. Někdejší majitelka zdejšího zámku, baronka Ulrike von Levetzow, se do dějin zapsala jako poslední velká láska a múza Johanna Wolfganga Goetha.

V roce 1821, po smrti své manželky, potkal Goethe v Mariánských Lázních sedmnáctiletou Ulriku von Levetzow, svou poslední velkou lásku. Půvabná dívka se právě vrátila z francouzského penzionátu ve Štrasburku, kde dokončovala svoje vzdělávání. Když byla svou matkou dvaasedmdesátiletému spisovateli představena, ani netušila, jak významnou osobnost má před sebou. Sama na toto setkání ke stáru vzpomínala:

„…Babička mě dala zavolat k sobě a děvče mi řeklo, že je u ní nějaký starý pán, který mě chce vidět, což mi vůbec nebylo příjemné, protože mě to vyrušilo v právě začaté ruční práci. Když jsem vstoupila do místnosti, kde byla také moje matka, řekla tato: ,To je má nejstarší dcera Ulrika', Goethe mě vzal za ruku a vlídně se na mě podíval a zeptal se mě, jak se mi líbí Mariánky. Protože jsem poslední rok strávila ve Štrasburku ve francouzském penzionátu, také mi bylo teprve sedmnáct let, nevěděla jsem o Goethovi vůbec nic, jaký je to slavný muž a velký básník, byla jsem proto vůči tak laskavému starému pánovi beze všech rozpaků, bez vší plachosti, která se mě jindy při nových známostech většinou zmocnila."

Okouzlený Goethe hned pozval dívku na společnou mineralogickou procházku. Ulrike pozvání přijala, byť ve sbírání minerálů a hornin neshledávala žádnou zvláštní zábavu. 

Socha Goetha a Ulriky v Mariánských Lázních

Příští rok se opět shledali v Mariánských Lázních a chodili na společné procházky a výlety. Goethe dívku zahrnoval různými pozornostmi. „Také toho léta ke mně byl Goethe velice laskavý a při každé příležitosti mě vyznamenával," vzpomínala později Ulrike von Levetzow. „Často říkal babičce, jak velice by si přál mít ještě jednoho syna, protože ten by se pak musel stát mým mužem, vychoval by mě zcela podle svého, cítí prý ke mně velkou a otcovskou lásku."

Jenže z Goethovy strany nešlo pouze o „otcovskou" lásku. Třiasedmdesátiletý básník se do Ulriky bláznivě zamiloval jako mladík. Protože se však sám ostýchal požádat mladičkou Ulriku o ruku, přivolal si na pomoc výmarského velkovévodu Karla Augusta, aby se ujal role sňatkového dohazovače.

„…Velkovévoda byl velice spřátelen s mými prarodiči a s matkou, také nás už jako děti často vídal; byl k nám všem velice vlídný a milostivý, a byl to on, kdo řekl mým rodičům a také mně, abych si vzala Goetha; nejprve jsme to považovali za žert a mínili jsme, že Goethe jistě na nic takového nepomýšlí, čemuž on protiřečil, a opakoval to často, ba sám mi líčil z lákavé stránky, jak bych byla první dáma u dvora ve Výmaru…,” líčila Ulrike, která nabídku k sňatku bez rozmýšlení odmítla. 

Goethe svou bolest z odmítnutí vyjádřil v básni Mariánskolázeňské elegie a do Čech už víckrát nepřijel, ač to na rok 1824 plánoval. Fakt, že Ulrike pozdeji odmítla své další nápadníky a prožila neprovdána většinu svého života na zámku v Třebívlicích, dal vzniknout legendě o nenaplněné lásce s německým básníkem. Sama Ulrike o jejich údajném milostném vztahu, jak se o něm už v roce 1823 v lázeňské a záhy i výmarské společnosti mluvilo, na sklonku svého života jasně napsala: "Nešlo o žádnou známost". 

Zámek v Třebívlicích

Ulrike žila v Třebívlicích přes 70 let a proslula svou dobročinností v širokém okruhu panství. Založila zde přádelní školu, kterou hojně navštěvovaly dívky z místa, učila i ručním pracem. Služebnictvu na zámku se žilo dobře, o čemž svědčí, že někteří sloužili na zámku i 60 let. Podílela se také na založení prvního útulku pro bezdomovce v Praze. Tento útulek dlouhodobě podporovala a získala za to dokonce v roce 1879 od společnosti Der prager Asyl-herein děkovný diplom. 

Zajímala se také o přírodní vědy díky svému nevlastnímu otci, který patřil k zakladatelům Národního muzea v Praze, a jeho přátelům. Již jako mladé děvče sledovala například, společně s Goethem a českými přírodovědci, výzkumy nejmladší české sopky Komorní Hůrky u Františkových lázní. Národnímu muzeu předala odbornou pozůstalost po svém otci, ale i četné vlastní dary. Již roku 1868 byla jmenována činnou členkou muzejní společnosti a byla oceněna i ve zprávě přednesené v témže roce na valném shromáždění Společnosti Muzea Království českého. 

Ulrike se s českým prostředím sžila natolik, že ve stáří zalitovala, že „doba jí nevnukla potřebu naučit se dokonale zvučnému, bohatému jazyku lidu, s nímž splynula její duše“.

 

user-avatar

Václav Pokorný

8. 12. 2019 | 10:00

Zavří­t reklamu