Řekneme vám to upřímně: nevíme, jestli by dnes taková panenka prošla sítem obchodní inspekce.

Řekneme vám to upřímně: nevíme, jestli by dnes taková panenka prošla sítem obchodní inspekce. | zdroj: vintag.es


Mechanické panenky z roku 1870 způsobí vašim dětem (i vám) doživotní noční můry

TÉMATA: panenky | mechanika | hračky

user-avatar

Marta Šindlauerová

2. 08. 2020 | 10:30

Mechanická autíčka, která natáhnete, a ona frčí - to není žádné terno, to už je tu s námi dlouho. Ale mechanické panenky - to je vlastně novinka teprve z 19. století. A na rozdíl od autíček byl prototyp dnešních čůrajících a mluvících a všelicos-dělajících panenek poněkud děsivý.

Průmyslová revoluce v Americe se dotkla i možná nečekaného odvětví – výroby hraček. Posedlost automatikou udělala z obyčejných hadrových panenek těžce nemoderní věc. V kurzu začaly být panenky, které uměly s pomocí specifických páček a tlačítek mrkat, pohybovat končetinami či ústy, nebo dokonce zcela změnit výraz v obličeji.

S něčím zcela nevídaným přišel jistý hračkář Robert J. Clay, který si v březnu roku 1871 nechal patentovat "plazící se panenku" (pro zajímavost: v angličtině se jedná o takovou slovní hříčku, kdy "creepy" znamená "strašidelný", a zároveň bylo "creep" v minulosti synonymem slova "crawl", tedy "plazit se"). Její nohy a ruce byly připevněny k velkému mosaznému strojku, který procházel celým trupem figurky. Uvedením (natáhnutím) strojku do chodu se všechy končetiny panenky rozpohybovaly a plazení vpřed pak napomáhala malá kolečka v dolní části strojku. Celá hračka vypadala spíše jako dílo šíleného hodináře než jako něco, s čím by si běžné dítko hrálo. 

Zhruba o půl roku později přišel Clayův kolega, George P. Clarke, s vylepšenou verzí panenky, která byla vizuálně alespoň o něco přitažlivější a všechny znepokojující části byly taktně zakryty látkou, i když její mechanická podstata zakryta nebyla – zpod bříška jí čouhaly ozubené převody.

O rok později si Clay nechal patentovat svůj další nápad, respektive upgrade. Jeho panenka teď kromě plazení se po čtyřech uměla i plakat. Tedy, jak se to vezme – Clay se dušoval, že to jako pláč zní. Kýženého zvuku dosáhl tak, že se o ozubené kolečko zařezával malý jazýček (materiál neupřesnil). Každopádně to mělo asi k pláči daleko, protože se tento model vůbec neujal. Naopak neplačíčí verze se stala prototypem všech budoucích mechanických panenek, které dnes zvrací, čůrají, kakají, mluví, chodí a tak dále...

 

user-avatar

Marta Šindlauerová

2. 08. 2020 | 10:30

Zavří­t reklamu