válkaČeskoslovenskoobjevy

Švýcarští pikenýři se stali postrachem středověké Evropy

Švýcarští pikenýři se stali postrachem středověké Evropy
Zdroj: Wikimedia Commons
+ 2 fotky+ 3 fotky

Jednou z nejhrozivějších vojenských pěchot středověku byli švýcarští pikenýři. Přestože se jednalo o malý kontingent s malou výzbrojí, tito vojáci poráželi své protivníky díky rychlosti a vynalézavosti. Po celé Evropě vzbuzovali strach i respekt a vrátili válečnictví zpět mezi prosté lidi.

Tomáš Chalupa 5. srpna 2021

Původ švýcarských pikenýrů se datuje do roku 1300, kdy se Švýcarsko oddělilo od Svaté říše římské. Jeho kantony vyhlásily Švýcarskou konfederaci, v níž každý mohl žít svobodně mimo vládu zastřešujícího vůdce. V té době to byla jediná evropská enkláva, která měla takové postavení.

Oddělení ovšem rozzlobilo rakouského vévodu Leopolda I. V roce 1315 vyslal do Švýcarska habsburskou armádu, aby donutila kantony k návratu do říše. Myslel si, že to bude snadné vítězství, protože Švýcaři byli rolníci bez větší výzbroje a zkušeností. Velmi se však mýlil.

Dne 15. listopadu 1315 zaútočili sedláci ze Schwyzu, Uri a Unterwaldenu na Leopoldovu armádu. Vrhli se na ni vyzbrojení kopími. Tato taktika jim dokonale vyšla, když nepřítele zcela zaskočili. Jejich výsledné vítězství umožnilo konsolidaci tří kantonů, které měly tvořit jádro Švýcarské konfederace.

Tento útok, známý jako bitva u Morgartenu, má zásluhu na změně způsobu vedení války ve středověku. Švýcaři si díky němu také začali získávat pověst nejzuřivějších bojovníků v Evropě.

Švýcaři používali kopí spolu s dalšími zbraněmi v bitvách po celé 14. století, včetně bitvy u Sempachu v červenci 1386 proti rakouskému vévodovi Leopoldu III.

Pikenýrské vojsko se skládalo z pochodových kolon. Každá kolona byla proložena pikenýry, uprostřed byli halapartníci a obouruční šermíři. Kolonu kryli střelci z kuší a ručních zbraní, kteří plnili dvojí úkol: odváděli pozornost nepřátelského dělostřelectva a chránili před útokem. Pokud se musely z jakéhokoli důvodu zastavit, kolony se rychle přeměnily na formaci ježka, která před útokem vpřed vytvořila kompaktní čtverec z pikenýrů.

Pokud se nepřítel nestáhl, pikenýři byli rozestaveni tak, aby mohli zaútočit a prolomit jeho linie. Tvořili neproniknutelnou zeď, kterou nikdo nedokázal překonat, podobně jako hoplítský štít ve starém Řecku. Klíčem k vítězství Švýcarů bylo neustále postupovat vpřed bez ohledu na to, čemu cestou čelili. Tato metoda jim přinesla mnohá vítězství. Dvakrát uspěli proti Burgundům a mnohokrát proti Svaté říši římské. Nejvýznamnějším z nich byla již zmíněná bitva u Sempachu, která vedla habsburskou dynastii k podpisu padesátileté mírové smlouvy se Švýcarskou konfederací.

V srpnu 1444 se Habsburkové znovu pokusili prosadit svou nadvládu. Císař se spojil s francouzským králem Ludvíkem XI., který do Švýcarska vyslal 30 000 mužů. Vojsko narazilo na jednotky čítající 1 200 až 1 600 pikenýrů. Ludvík sice v bitvě zvítězil, ale invazi raději odvolal, stáhl se zpět do Francie. S Konfederací pak dokonce uzavřel spojenectví.

Zanedlouho se zpráva o švýcarských pikenýrech rozšířila po celé Evropě. Většina panovníků si je raději najímala jako žoldáky, než aby proti nim bojovala. To bylo ve 14. a 15. století rozšířené zejména v Itálii a Francii.

Složení švýcarských žoldnéřských jednotek se lišilo od jejich kantonálních protějšků. Obvykle tvořili dvě kolony na rozdíl od kantonálních tří. Stáli také vedle sebe a tvořili střed pěchoty, v níž sloužili. Přestože většina švýcarských žoldnéřů byli pikenýři, používal se tento termín jako zastřešující souhrnné označení pro vojsko. Označovaly se jím švýcarské oddíly používající nejrůznější zbraně, včetně kuší, ručnic a dalších dělostřeleckých zbraní, i když ty se používaly mnohem méně než kopí a halapartny.

Účast žoldnéřů umožnila četná vítězství, včetně dobytí Neapole v roce 1494 a dobytí Milána Francouzi v roce 1525. Jejich nemilosrdnost na bitevním poli vzbuzovala v těch, proti nimž bojovali, takový strach, že francouzský král z rodu Valois považoval za nemožné vstoupit do boje bez švýcarských pikenýrů v jádru své armády. Konec švýcarských pikenýrů nastal po četných ztrátách během italských válek. Zatímco v roce 1515 zažili těsnou porážku v bitvě u Marignana, největší přišla v roce 1522 v bitvě u Bicoccy. Švýcarští pikenýři sloužili Francouzům a stáli proti silám Terciů a Landsknechtů. Bitva skončila pro Švýcary katastrofou. Opakovaně se pokoušeli prolomit obranná postavení protivníka bez použití dělostřelectva, což vedlo k masakru způsobeného nepřátelskou dělostřeleckou palbou. Bylo to poprvé, kdy pionýři  utrpěli tak obrovské ztráty, aniž by způsobili větší škody.

Zavedení střelného prachu bylo obecně pro švýcarské pikenýry hřebíčkem do rakve. Přesto se ještě objevovali například po boku francouzské armády. Jejich službou je pověřila monarchie během francouzských náboženských válek a výjimečnou zdatnost prokázali v bitvě u Dreux v roce 1562, během níž kontingent švýcarských pikenýrů zadržel hugenotskou armádu, dokud nedorazila katolická jízda.

Od roku 1859 je povolena existence pouze jedné žoldnéřské skupiny pikenýrů, a to Vatikánské švýcarské gardy. Tato jednotka má již pět století za úkol chránit papeže a představuje oficiální armádu Vatikánu. Oblékají se do pestrobarevných uniforem, o nichž se věří, že je navrhl Michelangelo, který se inspiroval jejich rozkvětem ve středověku.

Další články

Zavří­t reklamu