Nenápadný dům je ve skutečnosti velkou architektonickou vzácností. Foto:  Eric Bajart

Nenápadný dům je ve skutečnosti velkou architektonickou vzácností. Foto: Eric Bajart | zdroj: wikimedia


První železobetonová stavba na světě je světovým unikátem. Mezitím se ale jen rozpadá a ničí ji squatteři

TÉMATA: beton | architektura

user-avatar

Marta Šindlauerová

23. 01. 2020 | 14:30

V odlehlém pařížském předměstí Saint Denis se mezi křovisky skrývá jeden tajemný dům. Nestraší v něm, ale Rychlé šípy by jej určitě využili jako místo k nočnímu lovu bobříka odvahy. Stavení nemá okna, dveře, na několika místech se zdi drolí, rostliny rostoucí ze skulin se zlověstně pohybují v průvanu. Tohle místo už určitě zažilo lepší časy. Ošuntělý dům na to vůbec nevypadá, ovšem ve skutečnosti je těžce zanedbaným historickým monumentem.

Neochránil jej ani ostnatý drát, ani narušená statika. Pro squattery se stal třípatrový dům žádaným útočištěm, pro sprejery vhodnou plochou k uměleckému vyžití. Sotva někdo z nich tuší, že mají tu čest s významnou historickou budovou, která je od roku 1998 i administrativně vedena jako architektonická rarita. Z řad historiků se ozývají zoufalé žádosti o záchranu objektu, oprava by ale stála až přes dva miliony eur a proto se do renovace úřady příliš nehrnou.

Dříve než se zahloubáme do příběhu tohoto domu, pojďme si nejprve něco povědět o betonu jako takovém; o materiálu, který provází lidstvo už dlouhá staletí. Starověcí Římané jej používali ke stavbě klenutých oblouků, kupolí a dómů, například římský Pantheon z prvního století je dokonce nejtvětším dómem z betonu na světě. Dalšími důkazy toho, že se beton používal už před dávnými časy, jsou například Colloseum nebo Pont du Grand, slavný most na jihu Francie. Po rozpadu římské říše se na beton tak trošku pozapomnělo a na svou další příležitost si musel počkat až do 19. století. 

Rok 1824 byl pro beton průlomový. Tehdy si nechal anglický zedník Joseph Aspdin patentovat tzv. portlandský cement, který je dodnes nejpoužívanějším druhem cementu při výrobě malty a hlavně betonu, jelikož je to cement velmi trvanlivý a dobře tvárný. Prostor k vylepšení betonu tu ale byl pořád. A ono vylepšení vzešlo z hlavy člověka, od kterého byste to nejspíš nečekali. Joseph Monier byl zahradníkem z povolání a využíval beton k výrobě květináčů pro své pomerančovníky. Když pak tyto květináče přenášel z teplého letního vzduchu na zimu do skleníků, nádoby praskly. Začal tedy přemýšlet, jak by je vylepšil. A napadlo ho něco geniálního. Co takhle vzít železné pletivo a zalít jej betonem? To by mohlo beton udělat o dost odolnějším. A taky že ano. A nic na tom nezměnily ani skeptické názory té doby, že by se vlivem teplot mohlo železné pletivo roztahovat nebo stahovat a tím beton zničit. Monierův vyztužený beton fungoval na jedničku a v roce 1867 si jej zahradník nechal i patentovat.

Zhruba v téže době jako Monier začal s betonem experimentovat také další Francouz, vynálezce François Coignet. Ten vlastnil v Saint-Denis poblíž Paříže továrnu na cement a jako reklamu na svou produkci postavil v roce 1853 nedaleko výrobní linky třípatrový dům z vyztuženého betonu. Jednalo se o první budovu na světě postavenou z tohoto stavebního materiálu. Z betonu bylo všechno – zdi, podlahy i stropy. Prostá, ale svým způsobem revoluční budova odstartovala Coignetovu kariéru a začal dostávat zakázky na mnohé betonové stavby, mezi nimi třeba akvadukty (nejznámější je akvadukt Vanne) nebo na kostel v Le Vesinet, jehož věž měří skoro 40 metrů. Díky železnému pletivu uvnitř získal beton vlastnosti (například pružnost při ohnutí – bez železné výztuže by se beton rozdrolil) potřebné k tomu, aby se stal hojně využívaným stavebním materiálem. 






user-avatar

Marta Šindlauerová

23. 01. 2020 | 14:30

Zavří­t reklamu