válkaČeskoslovenskoobjevy

Olympijský maraton roku 1904 uvedl své účastníky na pokraj smrti. Na povzbuzení se podával krysí jed

Olympijský maraton roku 1904 uvedl své účastníky na pokraj smrti. Na povzbuzení se podával krysí jed
Zdroj: boredpanda.com
+ 5 fotek+ 6 fotek

Běh o délce zhruba 40 kilometrů patří odjakživa k největším vrcholům každé letní olympiády. I proto se maraton běží vždycky v poslední den konání her. Nepochybně je to disciplína velmi náročná, která zkouší výdrž, sílu a ducha všech zúčastněných sportovců, ovšem závod z roku 1904 se zapsal do historie tím, že byl zcela unikátní.

Marta Šindlauerová 2. července 2020

Začněme konstatováním, že do cíle nakonec doběhla méně než polovina sportovců. Na vině tomu bylo hned několik faktorů. Tak za prvé se organizátoři ze zcela nepochopitelných důvodů rozhodli závod uskutečnit odpoledne místo dopoledne, takže se běžci museli potýkat s teplotami přesahujícími 30 stupňů Celsia. Jediný zdroj vody byla studánka na 11. kilometru, kam mnozí účastníci ani nebyli s to doběhnout, dojít, dokulhat nebo se doplazit – a navíc, několik jedinců se po požití této vody svíjelo v průjmových křečích. Za druhé vedla trasa pouze zaprášenými silnicemi (rok 1904… snad byste nečekali vyasfaltovanou promenádu?), po kterých se během maratonu jakoby nic proháněla auta a koně, a rozprašovaly všude kolem sebe víry prachu. Nejen, že prach představoval vizuální překážku pro maratonce, ale ještě k tomu se jim dostával do očí a do dýchacích cest. Americký atlet William Garcia to poznal na vlastní kůži, když vdechl částečky prachu a utrpěl takové podráždění vnitřních orgánů, že málem vykrvácel.

Příběhy těch, kteří závod dokončili, nejsou o nic méně dramatické. Jako první proběhl cílem Američan Frederick Lorz, ovšem jeho triumfu předcházely jisté pofidérní aktivity. Dehydratovaný Lorz totiž na 9. kilometru zkolaboval. V zápalu soutěživosti neváhal nasednout do projíždějícího auta, které se ovšem po několika kilometrech porouchalo. Odpočatý běžec pak posledních pět kilometrů doběhl po svých a v maratonu zvítězil. Užíval si vavřínových věnců a pózování s Alice Rooseveltovou, dokud někdo z přihlížejících nevykřikl „To je ten týpek, co jel trasu autem!“. Lorz chvíli kličkoval a nechtěl přiznat barvu, organizátoři mu ale neuvěřili a neférový sportovec si místo medaile odnesl leda tak doživotní ostudu.

Ovšem nic se nevyrovná příběhu skutečného vítěze běhu – britského atleta Thomase Hickse. Způsob, jakým závod běžel, se nám dnes bude zdát naprosto nepřijatelný, v roce 1904 se to nicméně považovalo za něco normálního. Hicks začal na 10. kilometru pociťovat příznaky vyčerpání. Prosil o doušek vody, ale dva pomocníci, kteří jej v závodě doprovázeli, mu jen smočili rty namočenou houbou. Sedm kilometrů před cílem už byl Hicks opravdu na pokraji kolapsu a každou chvíli sebou mohl seknout o zem. Pro jeho asistenty to bylo znamení toho, že je na čase dát běžci nějaký stimulační prostředek. A tak mu dali sulfát strychninu. Což je jinými slovy jed na krysy. Ve vysokých dávkách strychnin zabíjí, v nízkých se jako životabudič používal dříve poměrně často. A to, co dnes nazýváme dopingem, nebylo v roce 1904 nijak regulováno.

Strychnin na Hickse zapůsobil hrozivě. Drasticky zblednul a začal silně kulhat, přesto však odhodlaně poklusával dál. Efekt látky se před cílem začal snižovat, běžec proto dostal další dávku v kombinaci s bílky a alkoholem, což mu přivodilo halucinace, že je cíl ještě 20 kilometrů daleko, a chtěl to vzdát. Strychnin nakonec doprovázel Hickse až do cílové rovinky, a atlet byl tak vyčerpaný, že jej přes cílovou čáru museli asistenti přenést ve vzduchu, příčemž Hicks ve vzduchu kmital nohama – ani si neuvědomoval, že nemá nohy na zemi. Čtyři doktoři jej pak celou hodinu křísili, aby byl vůbec schopen se postavit. Vítězství mu bylo uznáno v plné míře.

Na závěr uveďme ještě jednu perličku: o rok později se Lorz a Hicks účastnili tradičního Bostonského maratonu, a Lorz se bez užití jakýchkoli pomocných taktik stal suverénním vítězem.

Další články

Zavří­t reklamu