Na přelomu 60. a 70. let minulého století byla hrobka Newgrange zrekonstruována. Původně totiž zvnějšku připomínala pahorek zarostlý trávou,

Na přelomu 60. a 70. let minulého století byla hrobka Newgrange zrekonstruována. Původně totiž zvnějšku připomínala pahorek zarostlý trávou, | zdroj: Profimedia.cz


Newgrange: Irský mohylový monument je starší než egyptské pyramidy a dodnes vyvolává otazníky

TÉMATA: neolit | megality | irsko | hrobka | prehistorie | kulty | slunovrat

user-avatar

Markéta Oderská

28. 05. 2020 | 11:07

Newgrange je nejzachovalejší chodbovou hrobkou v Evropě, a právem by tak mohla být označena osmým divem starověkého světa. Dodnes není zcela jasné, k jakému účelu původně sloužila, ale protože její vchod směřuje k bodu, kde při zimním slunovratu vychází na horizontu Slunce, pravděpodobně se jednalo o náboženskou stavbu.

Newgrange je jedním z více než 50 monumentů, které se nacházejí v neolitickém komplexu Brú na Bóinne. Toto místo ležící asi 30 kilometrů severně od Dublinu se může pochlubit nejhustší koncentrací megalitických památek v Evropě.

Newgrange byl postaven někdy kolem roku 3 200 před naším letopočtem, předchází tak o stovky let Velkou pyramidu v Gíze či známější Stonehenge. Jde o pozoruhodný příklad takzvané chodbové hrobky, které v Irsku měly často hemisférický tvar. 

Chodbové hroby se po celé Evropě stavěly v období od roku 4000 až 3000 před Kristem. Chodbové se jim říká proto, že od vchodu do nitra pohřební komory vedla dlouhá chodba. Stavěly se z kamene a mohly být různě velké, některé měly jen pár metrů, jiné měly podobu rozsáhlých mohyl a jejich stavba zabrala i několik desítek let.

To je právě  případ  Newgrange, které má v průměru 85 metrů a tyčí se do výšky 13 metrů. Je tak jedním z největších uměle vytvořených návrší nejen v Irsku, ale v celé Evropě. Obrovský kopec ukrývá 19 metrů dlouhou chodbu, jež je ze stran i shora obložena kamenem a ústí do křížové komory se třemi výklenky. V té se nachází jeden jediný hrob s ostatky pěti lidí. O pravém účelu stavby se stále spekuluje. 

Opěrná zeď a obrubníkové balvany. Zdroj: wikipedia

Tajemní stavitelé

V dlouhém ohbí řeky Boyne žily v dobách před 5000 lety malé zemědělské komunity, kde průměrná délka života činila 30 let. Odhaduje se, že jen stavba Newgrange tehdejším lidem zabrala 40 až 80 let. Obnášela spoustu práce a vyžadovala dobře organizovanou společnost se skupinami specializovanými na různé druhy práce. Pro představu – 450 obřích balvanů muselo být nalezeno, vytěženo a dopraveno do Newgrange. (Bílý křemenec tvořící vnější zeď monumentu se těžil v pohoří Wicklow a na místo jej dopravovali na vorech.) Po příjezdu musely být kameny vytaženy na zvlášť postavené hliněné náspy, a pak teprve mohla začít obtížná a zároveň přesná práce na jejich usazení do konečné polohy. Vzhledem k minimální technické výbavě pravěkých stavitelů šlo o úctyhodný výkon. 

Lidé navíc museli na místo nanosit přes milion pytlů plných malých kamenů z blízkých řek a potoků. Nedávné pokusy ukázaly, že každý takový pytel si vyžádal cestu trvající 70 minut.

Jen bohatá a prosperující společnost si mohla dovolit věnovat tolik úsilí, času a energie na stavbu takto rozměrné mohyly. Otázkou je, co někdejší lidi k tak namáhavé práci nutilo či motivovalo. O tom se dnes můžeme jen dohadovat, protože pradávní stavitelé po sobě nezanechali žádné písemné záznamy, a z nálezů v Brú na Bóinne se mnoho nedozvíme. Snad jen to, že lidé, kteří tu tehdy pobývali, jedli hojně maso, lovili zvěř a chovali dobytek.

Vstup do Newgrange začátkem 20. století, po odstranění většiny sutě. Zdroj: wikipedia

Průnik světla

Na mnoho století upadlo Newgrange v zapomenutí.  Po jeho znovuobjevení v roce 1699 se mělo za to, že jde o pohřebiště keltských králů, ale pozdější průzkumy odhalily, že stavba je mnohem staršího data a souvisí s celou megalitickou kulturou, jejímž společným znakem jsou stavby z převážně velikých kamenných kvádrů a bloků.

Nejdůležitější objev přinesl v roce 1967 profesor Michael O´Kelly, když nad vchodem do mohyly odhalil úzký otvor. Výpočty a pozorováním pak přišel na to, že jednou do roka, kolem zimního slunovratu, tímto světlíkem pronikne dovnitř úzký paprsek denního světla. Centrální komora je tak v tento den (i několik málo dní před ním a po něm) po dobu asi 15 minut zalitá zlatým světlem. Stavitelé Newgrange se tak museli dokonale vyznat v astronomii. To vedlo vědce k názoru, že tato stavba byla víc než jen hrobkou. Měla též funkci kalendáře a s přesností určovala určovala zimní slunovrat. 

Jen jednou v roce paprsky světla vyruší dřímotu mrtvých – při východu slunce za jiter zimního slunovratu.

Smrt a nový život

Mnoho z dnešních archeologů se spíše přiklání k teorii, že šlo o jakýsi prehistorický chrám, kde se konaly astrologické, spirituální a ceremoniální obřady. Možná jako místo uctívající kult mrtvých nebo vzývající Slunce. “Mohlo jít o místo, kde se lidé shromažďovali, kde se konaly posvátné rituály, byli uctíváni předci a kde se potkával svět mrtvých se světem živých,” říká Clare Tuffy, ředitelka Návštěvnického centra v Brú na Bóinne. 

Je možné, že každý zesnulý byl v hrobce po určitou dobu vystaven a pak normálně pohřben. Vědci jsou toho názoru, že lidské ostatky byly z hrobky pravidelně odnášeny, aby vzniklo místo pro další mrtvé. 

A proč byl vchod mohyly nasměrován k východu slunce o zimním slunovratu? Lidé údajně tehdy věřili, že právě v nejkratší den roku odlétali duchové zemřelých na paprsku světla ven z hrobu, aby pomohli žijícím lidem navrátit jaro. 

Stanout v temném nitru mohyly 21. prosince jen pár chvil před rozedněním jistě musí být silným zážitkem. Je možné, že už tenkrát se sem lidem hrnuli, aby přivítali znovuzrození Slunce. Dostat se dovnitř však bylo jen pro vyvolené. Dnes se tito šťastlivci vybírají losováním, do kterého se může každý přihlásit. Z tisíců zájemců se jich však vybere jen sto. Ti ostatní ale mohou venku pospolu oslavovat každoroční nebeský happening po starodávném způsobu.

user-avatar

Markéta Oderská

28. 05. 2020 | 11:07

Zavří­t reklamu