Musela to být opravdu úchvatná podívaná, když tento velikán letěl nad Rudým náměstím.

Musela to být opravdu úchvatná podívaná, když tento velikán letěl nad Rudým náměstím. | zdroj: wikipedia commons


Největší letadlo světa zničila sovětská touha po okázalosti

TÉMATA: sovětský svaz | letectví | stalin | 30. léta

user-avatar

M. Šindlauerová

18. 02. 2020 | 17:45

Ruská letecká technika patří mezi ty nejlepší na světě a prvopočátky tohoto úspěchu tkví samozřejmě v umu sovětských aviatických inženýrů. Ti svou prací na největším letounu své doby dokázali, že nic není nemožné.

Rok 1932. Miláček národa a "veliký proletářský spisovatel" Maxim Gorkij (pravým jménem Alexej Peškov) právě slavil čtyřicátiny a to znamenalo jediné: Sovětský svaz mu musí přichystat nějaký hezký vlastenecký dárek. S iniciativou, která nakonec dostala zelenou, přispěchala skupinka sovětských novinářů v čele s oblíbencem Stalina Michailem Kolcovem. Ten si vzal na starosti organizaci národní sbírky, kterou vehementně propagoval veškerý tisk i rozhlas. Nakonec se podařilo vybrat přes šest milionů rublů. A co že tedy Gorkij vlastně obdržel? Inu, bylo to něco, co maximálně splnilo účel jakéhokoli sovětského daru: bylo to velké, okázalé a hlavně použitelné k prezentaci sovětské moci. Po Maximu Gorkém byl totiž pojmenován nový revoluční letoun s označením ANT-20. Jeho designérem nebyl nikdo jiný než Alexej Tupolev.

Byl to obrovský, masivní stroj s rozpětím křídel 63 metrů a palubní plochou 100 m². Co gigant postrádal v rychlosti (220 km za hodinu nebyla dokonce i v té době zrovna světová rychlost), to doháněl v unikátnosti a pohodlí. 48 pasažérů si mohlo užívat cestování v bohatě vybavených kajutách s elegantními křesly, lůžky, stolky, osvětlením, toaletami a umyvadly. Samozřejmostí byl bufet s plně vybavenou kuchyní, která nabízela studené i teplé delikatesy. Fungovala tu také miniknihovna, a dokonce tu byl nainstalován palubní telefon a potrubní pošta. Křídla byla tak velká, že se do nich vešla část místností pro odpočinek personálu (pravda, kvůli hluku, horku a zápachu paliva se tam příliš dobře asi nerelaxovalo).

Tupolev ANT-20. Zdroj: wikipedia commons

Mimo osobní přepravy se Maxim Gorkij dal využít také k přepravě nákladů. Už během svých prvních vzletů stanovil letoun světový rekord, když dokázal letět s nákladem 10 a poté i 15 tun. A to pořád ještě nebylo vše: ve svých útrobách skrýval nebeský obr také výkonný megafon, tiskařský stroj pro výrobu a okamžitou distribuci propagačních letáků (až 10 000 za hodinu), temnou komoru pro okamžité vyvolávání fotografií, a dokonce místnosti pro operativní konstrukci střelných zbraní a výbušnin. A mimoto mohlo letadlo v případě války dobře posloužit jako mobilní vojenská základna. Byl to vskutku víceúčelový stroj, jenž plnil několik funkcí, od té propagační a agitační až po čistě praktickou, kdy převážel náklad a hlavně osoby. Pro úplnost snad už jen zmiňme některé technické parametry: dolet 1200 km, maximální letová výška 4500 m, celokovová konstrukce s prvky duralu, osm motorů o výkonu 960 koňských sil. Konstrukce trvala deset měsíců.

A ačkoli se britský časopis Airplane uštěpačně posmíval, že letoun je tak těžký, že nedokáže vůbec vzletět, Maxim Gorkij se do vzduchu vznesl jako pírko. Prvním pilotem, který usedl do kokpitu ANT-20, byl proslulý sovětský letec Michail Gromov – stalo se to 17. června 1935. Letoun se poštěstilo řídit i jedné zahraniční celebritě – chvilku jej pilotoval slavný Antoine de Saint-Exupéry. Sovětský svaz se těšil ze svého velkého technologického úspěchu. Neobvyklé letadlo ohromovalo nejen sovětské občany, ale i celý svět. Byl to vrchol dovednosti sovětských aviatických inženýrů. Možná by stroj brázdil vzdušný prostor mnoho let, kdyby ale nedošlo k neštěstí, které bylo způsobeno vnějšími okolnostmi.

Ještě na prvního máje 1935 se Maxim Gorkij (jehož jmenovec stál hrdě na tribuně mauzolea) prolétl s velkou slávou nad Rudým náměstím. Přihlížející tehdy ještě neměli nejmenší tušení, že za tři týdny se národní pýcha stane součástí národní tragédie. 18. května 1935 byl slunný den. ANT-20 měl být předán propagační letecké divizi a naposledy se s ním mohlo proletět několik šťastlivců, kteří si vystáli na exkluzivní let frontu. Byli to konstruktéři, inženýři, svářeči, prostí dělníci a účetní z továrny, kde byl Maxim Gorkij sestrojen. Pasažéři s sebou vzali i své manželky a děti.

Giganta měly doprovázet dva další letouny, aby tím lépe vynikl velikostní kontrast Maxima Gorkého. Jednalo se o dva lehké dvouplošníky: bombardér R-5 s kameramanem na palubě, který se chystal let natáčet, a stíhací letoun I-5, jehož pilotem byl zkušený letec Nikolaj Blagin. Všechno by probíhalo podle plánu, kdyby se najednou nezačaly dít neplánované věci. Letadlo Blagina začalo náhle předvádět akrobatické triky, které měly zřejmě celé akci přidat wow-efekt a ohromit diváky přihlížející i ty, kteří pak budou sledovat filmový záznam. Během jednoho z triků se stalo něco zcela nečekaného: Blagin se dostal do těsné blízkosti Maxima Gorkého, prudce vylétl směrem nahoru, ale ihned ztratil výšku a spadl přímo na pravé křídlo ANT-20. Z místa střetu se okamžitě začal valit černý hustý kouř, a bylo tedy jasné, že byla zasažena palivová nádrž. I v tak kritické situaci bylo pořád ještě teoreticky možné s obrem přistát, jenže to by z I-5 nesměl odletět kus dílu, který vážně poškodil řídící mechanismy v ocasní části Maxima Gorkého. 

Jeden z domků zničených po zřícení letounu v Moskvě. Zdroj: rbth.com

Osud ANT-20 byl zpečetěn. Převrátil se o 180 stupňů a v zahalení dýmu se střemhlav řítil dolů. Za 15 vteřin dopadl do tehdy ještě zahrádkářské kolonie Sokol. Zaklíněný I-5 stále ještě vězel v křídle. Nikdo nehodu nepřežil, zahynulo všech 38 pasažérů Maxima Gorkého (mezi nimi 6 dětí) a 11 členů posádky; zemřel i pilot Nikolaj Blagin. Země se ponořila do smutku. Oběti nehody byly pohřbeny na Novoděvičím hřbitově, velmi prestižním místě odpočinku v Moskvě. Ve stejném hrobě s nimi se ocitl i předpokládaný viník nehody Nikolaj Blagin, což navzdory tíživosti celé situace vyvolalo nemálo otázek.

Během následného vyšetřovacího procesu vedeném NKVD začaly vycházet najevo jisté skutečnosti, které vrhaly nešťastnou událost do zcela nového světla. Ukázalo se, že hodinu před startem Maxima Gorkého proběhla na letišti v Chodynce (odkud letadlo startovalo) diskuze, během které si dva filmoví producenti vymohli především na Blaginovi, aby během letu provedl v zájmu většího kinematografického efektu nějaký akrobatický kousek. Filmaři tvrdili, že mají povolení, které jim udělilo velitelství vzdušných sil. Pravost tohoto tvrzení se ale prokázat nepodařilo a stejně tak není dosud jasné, kdo přesně pokyn k předvedení akrobatických prvků dal, o jaký typ triků se mělo jednat a v jaké vzdálenosti měly být provedeny. Nic o tomto příkazu nebylo ani v letovém deníku, ani v zápisech letištních pracovníků. Původ Blaginovy iniciativy nebylo možné plně prokázat, závěr vyšetřování byl ale v podstatě jasný: za nehodu může on. Noviny o něm psaly jako o "chuligánovi, který porušil disciplínu". A co je na této události vůbec nejtajemnější: filmovou nahrávku s incidentem se nikdy nepodařilo dohledat. Jako by byla pohřbena spolu s obětmi neštěstí.

V září 1935 byl v polském časopise ruských imigrantů "Meč" otištěn údajný dopis Blagina, který napsal před nehodou a ve kterém se přiznává, že vše provedl úmyslně s cílem poškodit komunistickou vládu. Pravost tohoto dopisu byla ale mizivá, už jen kvůli tomu, že ruští imigranti se zcela běžně pokoušeli takovýmito způsoby zdiskreditovat svou komunistickou vlast. Blaginova žena a dcera navíc nebyly kvůli činu pilota nijak perzekuovány, naopak jim ještě bylo vyplaceno odškodné. Pokud by byl Blagin skutečně vinen, Stalin by s rodinou letce naložil jinak.

Projekt gigantických letadel pokračoval i po této tragédii. Sovětští inženýři zkonstruovali ještě většího a výkonnějšího nástupce Maxima Gorkého, letoun ANT-20bis, který ale po 272 nalétaných hodinách taktéž havaroval v roce 1942 v Uzbekistánu. Po této události bylo od projektu upuštěno, protože se vývoj obdobně drahých letadel pro zemi nevyplatil a celý koncept se stal v rychlém technologickém proudu 30. let brzy značně zastaralým. Ani iniciátora celé akce Michaila Kolcova nestihl šťastný osud. Upadl do Stalinovy nepřízně a byl v únoru 1940 popraven za "účast na spiknutí proti komunistické straně a sovětské vlasti".

 

user-avatar

M. Šindlauerová

18. 02. 2020 | 17:45

Zavří­t reklamu