Pojídače hříchů si bylo možné ve středověku najmout za peníze, byl to job pro nuzáky.

Pojídače hříchů si bylo možné ve středověku najmout za peníze, byl to job pro nuzáky. | zdroj: thevintagenews.com


Mnohá náboženství obsahují prvek spolknutí hříchů

TÉMATA: náboženství | středověk

user-avatar

Tomáš Chalupa

29. 05. 2020 | 10:00

Systém vyznání hříchů znají mnohá náboženství. Ostatně zbavení se pozemských hříchů je jedním ze základních principů, proč by vůbec měl člověk chtít v něco věřit. Je zajímavé, že v mnoha náboženstvích je nutné hřích polknout.

Náboženství Aztéků znalo systém zpovědi hříchů, kterou mohl každý věřící vykonat před bohyní Tlazolteotl. Obřad měl poměrně zajímavý a pro Evropana nezvyklý průběh. Před sochu bohyně Tlazolteotl se hříšník dostavil oděn jen do papírového roucha pomalovaného symboly souvisejícími právě s touto bohyní. Poté, co vyřkl všechny své hříchy, musel v rouchu za noci přejít k dalšímu oltáři. Ten Aztékové stavěli ženám, které zemřely při porodu. Tam zanechal své roucho, jako symbol svých hříchů, a vrátil se domů. Aztékové nic nejedli, stačilo zanechat papírové roucho na oltáři a tím byly hříchy z dotyčného sejmuty.

Zajímavý přístup měli například lidé ve středověkém Walesu. Tam po smrti člověka přišel místní kněz, nazývaný starý otec, ke dveřím domu zesnulého. Čekal tam tak dlouho, až mu někdo z rodiny přišel otevřít a přinesl mu kůrku chleba a žejdlík piva. Starý otec snědl kůrku a vypil pivo a tím zbavil zesnulého hříchů.

V některých zemích bylo zvykem najímat na pohřeb místní chudé lidi, na které přešly hříchy mrtvého – samozřejmě za úplatu. Pro mnohé lidi to byl vítaný a mnohdy jediný zdroj příjmů. Tento zvyk byl nejen v některých zemích Evropy, ale také části Spojených států. Někdy k rituálu patřilo i odříkávání modliteb. Roli „pojídače hříchů“ si ale na sebe brali jen ti nejchudší, protože kdokoliv jiný by se podobného úkolu odmítl zhostit.

Když zemřel někdo chudý, jehož rodina si pojídače hříchů nemohla dovolit, docházelo k použití malé lsti. Na tělo zemřelého byl položen chleba a nějakou chvíli se tam ponechal. Poté byl odnesen a rozdán na ulici žebrákům. Ti tak snědli hříchy zesnulého, aniž o tom věděli, a navíc zadarmo.

Zajímavé je, že idea přenosnosti hříchů z těla na tělo se zdá být univerzální a nacházíme ji v mnoha různých náboženstvích a zemích světa. Většinou je přenos uskutečněn právě konzumací jídla, nejčastěji chleba.

user-avatar

Tomáš Chalupa

29. 05. 2020 | 10:00

Zavří­t reklamu