Krvavé lívance mají svůj původ pravděpodobně ve Finsku, kde se tomuto pokrmu říká veriohukainen, ale oblíbili se je také Norové i Švédové, kteří je nazývají blodplättar. Ve většině receptů se doporučuje vepřová nebo hovězí krev, ale lze upotřebit i jakoukoli jinou ze zvířat. Laponci ze severu Norska tak například používají krev sobů.

V lívancích krev funguje jako šikovná náhražka vajec. Krevní bílkoviny, zejména hemoglobin a bílkoviny plazmy, jsou nutričně plnohodnotné a kromě toho mají vynikající emulgační vlastnosti, tedy vážou k sobě mléko a mouku.

Na rozdíl od lívanců připravených z vajec jsou ty krvavé po usmažení husté, tmavé a pikantní. Mají vysoký obsah železa a k tomu příchuť mědi. K potlačení kovových tónů kuchaři do lívanců často přidávají koření nebo sladidla, jako třeba melasu, a navrch je posypávají sladkými brusinkami nebo potírají brusinkovým džemem. Laponci je někdy polévají omáčkou umíchané ze smetany, másla a sobího tuku. Výsledkem je bohatá, tučná snídaně, která dodá sílu do dalšího drsného dne.

Užívání krve v pokrmech není jen severskou specialitou, v Evropě má dlouhou historii. U nás se například přidává vepřová krev do tlačenek, jelit a kroupové zabijačkové polévky zvané „prdelačka“.