válkaČeskoslovenskoobjevy

Hitlerův jazzband sloužil jako nástroj propagandy, hráli v něm i Češi

Hitlerův jazzband sloužil jako nástroj propagandy, hráli v něm i Češi
Zdroj: holocaustmusic.ort.org

Nacisté měli jazz za pokleslý hudební žánr, který navíc provozovali zejména černoši, tedy z jejich pohledu podlidé. Ovšem přesto v Německu oficiálně fungovala jedna jazzová kapela, která sloužila jako nástroj propagandy. Jmenovala se Charlie and his Orchestra.

Tomáš Chalupa 2. května 2021

Na počátku 30. let ještě Berlín i celé Německo milovaly jazz a swing, ale s nástupem Adolfa Hitlera k moci se nad jazzem zavřela voda a tento hudební žánr byl označen za zdegenerovanou hudbu. O tuto ostrakizaci se značně zasloužil Hitlerův propagandistický mág Josef Goebbels, který na jazz dštil síru dnem i nocí. Jazz byl zakázán, později se dokonce nesměly prodávat ani jazzové notové zápisy.

Po vypuknutí války se však v Goebbelsově hlavě zrodil ďábelský nápad, jak jazz využít v propagandě proti Spojencům. Založit kapelu, která by hrála jazz, ovšem s německými texty a árijskou ideologií, a pouštět ji v rámci rádiového vysílání do Velké Británie. Tak vznikl Charlie and his Orchestra.

Kapelu začal formovat saxofonista Lutz Templin, jako frontman se představil Karl „Charlie“ Schwedler, který mluvil výborně anglicky, což byla zásadní podmínka. V lednu 1940 začala kapela poprvé naživo vysílat do Velké Británie. Hrály se písně s texty oslavujícími Německo, zesměšňujícími Winstona Churchilla a Židy. Klasický jazzový kousek s názvem You´re driving me crazy (Přivádíš mě k šílenství) se v podání kapely změnil na Yes, Germans driving me crazy (Ano, Němci mě přivádí k šílenství) s odkazem na projev Winstona Churchilla.

Thumbnail # Když plátno poprvé promluvilo, diváci propadli hysterii. Dnes by byl Jazzový zpěvák považovaný za rasistický film
Mohlo by Vás zajímat:

Když plátno poprvé promluvilo, diváci propadli hysterii. Dnes by byl Jazzový zpěvák považovaný za rasistický film

Protože většina německých bojeschopných mužů musela narukovat do armády, byla kapela složena z muzikantů mnoha národností a nechyběli v ní samozřejmě Češi, jako třeba trombonista Ferri Juzu, hráč na basu František Chrpa nebo akordeonista Kamil Běhounek. A jak posledně jmenovaný vzpomínal, šlo o velký taneční orchestr se třemi trubkami, třemi pozouny, čtyřmi saxofony a plnou rytmickou skupinou, která pěkně šlapala. Byl to zkrátka velký big band se vším všudy, jednoznačně nejlepší v Třetí říši. „Byli v něm dokonce i položidé a cikáni, svobodní zednáři, svědci Jehovovi, homosexuálové i komunisti – tedy určitě ne ten typ lidí, se kterými by si náckové za normálních okolností chtěli zahrát karty. Ale protože jejich práce byla označená za důležitou pro válečné úsilí, seděli za muzikantskými pultíky, a ne někde za ostnatým drátem – a dělali swing,“ vzpomínala zpěvačka Evelyn Kunnek. Nic z toho ale nevadilo, protože složení kapely bylo vojenským tajemstvím a Němci zkrátka chtěli mít nejlepší jazzband.

Thumbnail # Takhle Eva Pilarová s Jiřím Jelínkem v roce 1965 dojali legendu světového jazzu
Mohlo by Vás zajímat:

Takhle Eva Pilarová s Jiřím Jelínkem v roce 1965 dojali legendu světového jazzu

Kapela hrála pět dní v týdnu, ráno se její písně pouštěly za kanál do Británie, odpoledne domácímu publiku. Nahrávky se také distribuovaly do zajateckých táborů. Zda  měly na posluchače ve Velké Británii, USA či na spojenecké vojáky na frontách účinek, jaký si od nich jejich tvůrci slibovali, je více než sporné. Kvůli bombardování se kapela musela přesunout z Berlína do Stuttgartu, kde působila až do konce války.

Po válce dal Templin dohromady nový orchestr pod jiným jménem, ale stále byli bráni jako „Goebbelsova kapela“. Vystupovali v klubech v americké části Berlína, ale většího úspěchu nezaznamenali.

Další články

Zavří­t reklamu