válkaČeskoslovenskoobjevy

Baletka Maja Plisecká byla hrdou labutí v jezeru sovětských restrikcí. A razila heslo „Musíš míň žrát!“

Baletka Maja Plisecká byla hrdou labutí v jezeru sovětských restrikcí. A razila heslo „Musíš míň žrát!“
Zdroj: Wikimedia Commons
+ 1 fotka+ 2 fotky

Bez ní by dnešní balet nikdy nebyl tím, čím je. Naučila ostatní baletky dávat do vystoupení všechno, co mohou a jsou ochotny nabídnout. Plisecká dala světu vědět, že balet není jen tanec, balet je životní filozofie.

Marta Šindlauerová 8. ledna 2021

Maja Plisecká se narodila 20. listopadu 1925 v židovské rodině a kvůli politickým aktivitám svého otce vyrůstala v exotickém prostředí norských Špicberků v Severním ledovém oceánu. Na chladné, ale poměrně šťastné dětství pak ráda vzpomínala, jenže relativní idyla netrvala dlouho. Ve dvanácti letech se musela smířit s tím, že z jejího života zmizel otec. Kvůli přátelství s Trockým jej bolševici zadrželi a následně také v gulagu popravili. I matku Plisecké, Ráchel Messerer, poslali do pracovního tábora a několik let pak strávila ve vyhnanství. Proto se Maji ujala teta ze strany matky. Dívenka tehdy ani netušila, na jakou fascinující životní cestu ji tato událost nasměruje.

Ona teta, Mita Messerer, byla totiž společně se svým manželem Asafem baletní chloubou Velkého divadla v Moskvě, neboli Bolšovo těatra. Tancem žili a k tanci také přivedli svou malou svěřenkyni, i když díky umělecky založené matce se Maja o balet zajímala už od útlých let. Jakmile přičichla k atmosféře Velkého divadla, na nic jiného než na balet už myslet nedokázala. Pilně trénovala, bez ustání vymýšlela, jak se zlepšit, do tance dávala absolutně všechno. I do umělecké školy ji přijali mnohem dříve, než bývalo zvykem. V roce 1943 se v osmnácti letech nakonec stala sólistkou v Bolšom a o tři roky později získala nesmírně prestižní dvojroli Odetty a Odilie v Labutím jezeře Čajkovského.

Thumbnail # Baletka Anna Pavlovová měla neobvyklého mazlíčka. Oblíbila si ji labuť
Mohlo by Vás zajímat:

Baletka Anna Pavlovová měla neobvyklého mazlíčka. Oblíbila si ji labuť

Maja Plisecká se v krátké době stala miláčkem publika i kritiků. Vidět ji tančit bylo úžasným zážitkem, který si málokdo nechal ujít, a navíc čím byla baletka starší, tím lepší její tanec byl. Jako by její talent neznal mezí a její tanec nebyl omezen střechou, a to doslova – skákala na pódiu tak vysoko, jako nikdo před ní. Každá z jejích četných rolí nich byla technicky vytříbená, elegantní a oduševnělá, ať už to byly – v drtivé většině sólové – role v baletech Louskáček, Don Quijote, Šípková Růženka nebo později Anna Karenina, Racek, Romeo a Julie, Carmen a mnoho dalších.

Vedení Bolšovo ale oblíbenou Pliseckou nemělo příliš v lásce. Vadili jim židovské kořeny tanečnice, politická angažovanost některých členů její rodiny a také to, že část příbuzných emigrovala. Matka ve vyhnanství a otec v gulagu – to se prostě s primabalerínou nejdůležitějšího divadla SSSR nemohlo absolutně slučovat. Navíc o ničem ze své „třinácté komnaty“ tanečnice nemlčela. Protože Plisecká chtěla zůstat úspěšná a aktivní, musela se skrz zatnuté zuby „kamarádit“ s nejvyššími politickými představiteli. To znamenalo, že vystupovala na narozeninách Stalina, kde byl mimochodem čestným hostem také Mao Ce-tung, nebo poctila svým uměním příslušníky NKVD. A samozřejmě mnoho dalších aktivit souvisejících s podporou režimu.

Navzdory popularitě a obdivu ze strany veřejnosti i kritiky se Plisecká restrikcím režimu kvůli výše uvedeným důvodům a vůbec i samotné politice SSSR nevyhnula. Byla pod neustálým drobnohledem KGB, až do konce padesátých let měla zákaz výjezdu ze země, ačkoli její kolegyně a kolegové s „vhodnou“ rodinnou historií a možná i větší dávkou opatrnosti za hranice mohli. Ještě před zákazem vycestování se Plisecké podařilo vystoupit v Indii, po návratu ale svůj výlet tak nadšeně vychvalovala, že to politické pohlaváry silně znepokojilo. Proto ji už raději nikam nepouštěli. Až koncem padesátých let se za ni přimluvil sám Nikita Chruščov, a tak mohla sovětská baletní hvězda konečně vyjet do zahraničí.

Thumbnail # Baletka Franceska Mannová se postavila nacistům v plynové komoře
Mohlo by Vás zajímat:

Baletka Franceska Mannová se postavila nacistům v plynové komoře

Nebyly to ovšem cesty vystlané červeným kobercem. Veškeré výdělky z těchto cest musela baletka odevzdat režimu a před každým výjezdem prý musela projít „ponižujícími procedurami“. Přes tyto nepříjemnosti si ale Plisecká mohla užívat narůstající globální popularitu a uznání. Všude byla zvána, všude se jí dostávalo ovací vestoje. Setkávala se s významnými osobnostmi politiky i umění a každého si získala nejen talentem, ale i charizmatem a skromností. Možná nejzajímavěji dopadla schůzka s francouzským návrhářem Pierrem Cardinem, kterého tak okouzlila, že jí pak navrhoval kostýmy (ale nesmělo se o tom moc mluvit).

Po rozpadu Sovětského svazu se na hlavu Plisecké snesla kritika: prý málo trpěla a zlé jazyky povídaly „to je toho, že nemohla pár let do zahraničí“. Ocenění a vyznamenání dostávala, na důležitá setkání zvána byla, slávu ve své domovině i v zahraničí si užívala, seč mohla, i když byla pod dohledem. Ale Plisecká byla z jiného těsta. Ve své pozdější autobiografii líčila, jak nenáviděla pocit nesvobody, jak se jí příčilo být otrokem doby a žít ve lži. „Stahovat ocas před nikým nechci a nebudu. Kvůli tomu jsem se nenarodila,“ říkávala.

Ukázku její „tiché“ bitvy můžeme vidět například v tom, když se jednou baletní soubor vydal na vystoupení do Londýna. Plisecká nejela, nesměla. Angličanům tenkrát svaz řekl, že onemocněla. Zhrzená baletka nehodlala sedět doma a poslušně „marodit“. Rozhodla se, že všem ukáže, jak se sovětští umělci vypořádávají s „nemocí“: sebrala všechny členy sboru, kteří zůstali tak jako ona doma, a oznámila, že se bude hrát Labutí jezero. Vrcholní manažeři divadla se nacházeli v Londýně, takže nevěděli, co se děje, a ti, co zbyli v Moskvě, vystoupení povolili. Udělali dobře, protože na protestní baletní koncert s „doma uvězněnou“ hvězdou se prodaly všechny lístky a ještě dlouho se o odvaze droboučké primabaleríny mluvilo.

Thumbnail # Pražský komorní balet – nevídaný experiment v socialistickém Československu
Mohlo by Vás zajímat:

Pražský komorní balet – nevídaný experiment v socialistickém Československu

Vůbec nejznámější rolí Plisecké už navždy zůstala Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saënse v choreografii Michaila Fokina. „Já sama jsem mnohokrát sledovala každodenní pohyby labutí, abych pochopila fyziologii těchto krásných ptáků. Nebylo to jednoduché – po každém představení jsem byla maximálně vyčerpaná,“ nechala se slyšet. Umírající labuť Saint-Saënse odtančila po celém světě více než osmsetkrát.

Každé její vystoupení přitom bylo choreograficky zcela unikátní, žádné nebylo podobné tomu předchozímu. Plisecká po každém labutím tanci říkávala, že „teď teprve jsem pochopila, jak se to má tančit“. Zatímco obecenstvo tleskalo nadšením, baletní mistři a trenéři lámali nad svéhlavou tanečnicí hůl: baletka byla prostě svéhlavá a jejich rady nedodržovala. Časy, kdy si nechala od zkušenějších poradit, už dávno uplynuly; to spíš v mládí byla svou poctivostí a poslušností vůči učitelům známá. Svůj životní tanec předvedla Plisecká i v úctyhodných 75 letech, čímž se zapsala do Guinnessovy knihy rekordů.

Na absolutním vrcholu se Maja Plisecká držela přes třicet let. Což je v baletu něco zcela nevídaného. Více než padesát let byla největší hvězdou Bolšovo a ještě v pokročilém věku řídila baletní soubory v Římě a Madridu, aktivně cestovala po světě (tehdy už mohla, běžela 80. léta) a i po ukončení kariéry v 65 letech čas od času tančila. Po celý život ji provázel její milovaný manžel, ruský skladatel Rodion Ščedrin, který své ženě složil i několik baletů přímo na tělo. Když už jsme u těla, Plisecké se samozřejmě pořád ptali, jak si udržuje linii. Odpovídala vždy nemilosrdně stejně: „Člověk musí míň žrát!“.

Plisecká zemřela v roce 2015 v Německu. Bylo jí 89 let.

Související články

Další články

Zavří­t reklamu