Ženu nakonec poslala před soud pouhá náhoda. Nebo to byl spravedlivý osud?

Ženu nakonec poslala před soud pouhá náhoda. Nebo to byl spravedlivý osud? | zdroj: rbth.com


Antonina Makarovová se paktovala s nacisty a vraždila své krajany. Po válce ji uznávali jako válečnou veteránku

TÉMATA: druhá světová válka | sssr | nacisti | kolaboranti | ženy

user-avatar

Simona Knotková

28. 02. 2020 | 13:00

Kulometnice Tonja - takovou přezdívku si během 2. světové války vysloužila Antonina Makarovová. Těžko bychom ale mluvili o hrdinství. Žena byla na druhé straně barikády a zabíjela sovětské partyzány a válečné zajatce s celými jejich rodinami. Spravedlnosti se dočkala až o mnoho let později.

Zprvu nenasvědčovalo nic tomu, že by se Antonina Makarovová mohla jednoho dne stát pravou rukou nacistů. Po studiu v Moskvě se jako dobrovolnice přidala k Rudé armádě a vykonávala práci ošetřovatelky. Mimo jiné se naučila střílet z kulometu. Možná tušila, že se jí podobná schopnost bude v budoucnu hodit…

V roce 1941 upadla společně s dalšími cca 600 tisíci vojáky do zajetí, ze kterého se jí podařilo uprchnout. První měsíce bloudila lesy a nacházela dočasná přístřeší u vesničanů. Krátce po oslavě dvaadvacátých narozenin se v roce 1942 dostala do městečka Lokoť ležícího ve stejnojmenné samosprávě. Toto území se od ostatních okupovaných oblastí lišilo v tom, že kromě německých okupantů v něm část pravomocí měli místní kolaboranti. To se odráželo na životní úrovni, která zde byla podstatně vyšší než jinde. Fungovala zde také Ruská národní osvobozenecká armáda (RONA), která terorizovala židy a partyzány.

Starosta Lokoti Bronislav Kaminskij (čtvrtý zleva) v obklopení německých důstojníků a členů RONA. Zdroj: Russia Beyond

Makarovová uznala, že daleko lépe jí bude právě zde než v nedaleké partyzánské buňce. Její spolupráce s Němci byla ze začátku jenom sexuálního rázu. Teprve časem z pozice prostitutky "povýšila" na hlavní popravčí. Na druhém konci jejího kulometu nalézali smrt židé, partyzáni i političtí odpůrci Lokoťské republiky, a to včetně celých svých rodin. O několik desítek let později žena nad svým činem nejevila žádné známky lítosti. Popravování krajanů brala jako svou práci a věřila, že vyvázne s nízkým trestem.

"Nacpali do mě vodku. Svou první popravu jsem vykonala, když jsem byla opilá. Lidi, které jsem střílela, jsem neznala, a oni neznali mě, takže jsem necítila žádnou hanbu. Všichni odsouzení pro mě byli stejní, měnila se jenom čísla," bez větších emocí vyprávěla při výslechu KGB.

Jak dokládali další svědci, její popravy byly hojně navštěvovány německými i maďarskými důstojníky, pro které to byl skoro ekvivalent divadelního představení. Jen výjimečně minula. Když oběť přece jenom netrefila, dodělala ji svou pistolí. Mnohdy si stěžovala, že oblečení a osobní předměty, které chtěla mrtvým vzít, jsou potřísněné krví nebo jsou v nich díry od kulek.

Když v létě roku 1943 tyto "idylické časy" skončily a do čela se začali vracet Sověti, znovu se projevila její pragmatičnost. Před Rudou armádou se ukryla v nemocnici v Brjansku, kde se léčila ze syfilidy. Následně opět převlékla kabát a v Königsbergu (dnešním Kaliningradu) se nechala najmout jako zdravotní sestra. V Lokoti byly mezitím nalezeny ostatky 1500 popravených. Kolik z nich zemřelo rukou Makarovové, se už nikdo nikdy nedozví. Po válce se Antonina provdala za válečného hrdinu Viktora Ginsburga a zplodila s ním dvě dcery. Oba si užívali poct a výhod válečných veteránů.

Makarovová během policejního vyšetřování (třetí v sedící řadě). Zdroj: Russia Beyond

Směrš a poté KGB se ji dlouho snažily vypátrat. Mezi všemi prověřovanými ženami stejného jména nebyla však ani jedna ta, kterou hledaly. I na ni si ale nakonec došlápla spravedlnost, a to vlastně úplnou náhodou. Když autority kvůli zahraniční misi prověřovaly muže jménem Parfenov, přišlo se na to, že měl sestru Antoninu. Nesmělá dívka jednou ve škole popletla své příjmení a podle jména svého otce se zapsala jako Makarovová. V rodném listě měla přitom stále zapsáno Parfenova, což vysvětlovalo, proč ji KGB nemohla vypátrat.

V době odhalení vedla Antonina poklidný život v běloruském Lepelu, kde pracovala v oděvní továrně. Po roce trvajícím sledování byla zatčena. Její identitu potvrdili bývalí milenci i osvobození kolaboranti. Usvědčena byla z vraždy 168 lidí, ale skutečné číslo je pravděpodobně ještě mnohem vyšší. Ona sama dostala smrtelnou kulku 11. srpna 1979 ve svých 57 letech.

user-avatar

Simona Knotková

28. 02. 2020 | 13:00

Zavří­t reklamu