válkaČeskoslovenskoobjevy

5 důvodů, proč Západ prohrál v Afghánistánu

5 důvodů, proč Západ prohrál v Afghánistánu
Zdroj: Wikimedia Commons
+ 4 fotky+ 5 fotek

Záběry bradatých Tálibů, kteří se vítězně promenádují po ulicích Kábulu, zatímco tisíce místních zoufale pobíhají po letišti, aby se na poslední chvíli pokusili dostat ze země, obletěly celý svět. Jak se to, proboha, mohlo stát, ptají se komentátoři, analytici, politici a znepokojená veřejnost. Tady je pět důvodů, proč to Západ ostudně projel.

Tomáš Chalupa 17. srpna 2021

1. Hory

Že je Afghanistán hornatá země se píše v každém článku. Přesto je potřeba si uvědomit, že takto hornatá země znamená něco zcela jiného, než třeba hornaté Slovensko. Jsou to velehory, pustiny, zcela nepřístupné oblasti, kam nevedou cesty a kam se dá dostat leda vrtulníkem. Přesto jsou tyto hory obývané, není to absolutní pustina, ale tyto odříznuté výspy civilizace jsou prakticky mimo jakoukoliv kontrolu. Není absolutně možné zemi jako Afghanistán vojensky kontrolovat. Ano, velká města a sídla, ke kterým vedou silnice, tam je možné mít vojenskou přítomnost, ale to je jen zlomek celé téhle obrovské země.

2. Taliban

Taliban (česky to znamená Studenti), jsou radikální islamisté, kteří zemi uchvátili v 90. letech minulého století. Z velké části ho tvoří mudžahedíni, bojovníci proti bývalému Sovětskému svazu, které pomohla vyzbrojit CIA. Tehdy se Západu tihle otrlí válečníci hodili v boji proti Sovětům, ale nikdo nečekal, že se pak chopí moci. Jsou mizerně vyzbrojení, často vypadají jak ze špatného filmu, vyzbrojení obstarožními kalachy a vozící se na korbách Toyot. Jenže tihle chlápci se opravdu nebojí umřít. Jejich útoky na silně opevněné základny západních armád pro ně téměř vždy končily masakrem, jejich ztráty byly daleko vyšší, než ztráty Američanů. Jenže Taliban byl vždy schopen rekrutovat další a další vojáky. Samozřejmě do jeho výbavy patřily sebevražedné útoky, což je u muslimských vojenských organizací běžný jev. Talibové byli schopní nejen umírat v boji nebo se vyhazovat do povětří, ale také žít v nuzných podmínkách. Kdesi vysoko v horách, uprostřed ničeho, trávili čas čekáním na další útok. A vydrželi to dvacet let.

3. (Ne)trpělivost

Dvacet let, to je extrémně dlouhá doba na válku. Je to nejdelší válka, jakou kdy Spojené státy vedly. Nebyla nejkrvavější, možná ani nejdražší, ale byla opravdu dlouhá. Zatímco Západ chtěl vidět výsledky, Talibové věděli, že dřív nebo později okupanti odejdou. Byli až neskutečně trpěliví, protože žádný generál na západě by nikdy nesestavil bojový plán počítající s tím, že se bude bojovat desítky let a pak se možná vyhraje. Je vlastně s podivem, že to Američané a s nimi celá koalice nezabalili daleko dřív. Že válka nikam nevede, bylo mnohým jasné už dávno. Američtí prezidenti tlačili před sebou tenhle stále nepopulárnější konflikt, až prostě přišel Donald Trump a řekl, že se končí. Generálové mu to sice rozmlouvali, ale Trump před ně předestřel neprůstřelný argument: stojí to hromady peněz, které platí americký daňový poplatník. Nikam to nevede, nikdy to neskončí. Samotné stažení sice spadlo až do období vlády Joea Bidena, ale ten měl v podstatě stejný názor – Američané musí pryč.

4. Vláda

Slovem vláda je myšlena vláda prezidenta  Ašrafa Gháního v Kábulu. Velmi nepopulární, velmi nekompetentní, giganticky zkorumpovaná. Tak by se dala ve zkratce charakterizovat mocenská skupina, která s různými obměnami vládla od porážky Talibanu. Dostali všechno, co potřebovali – spousty peněz na výcvik armády, zbraně, technologie, Afghanistán byl plný vojenských poradců, expertů, výcvikových center. Za dvacet let měl mít Afghanistán silnou a dobře vyzbrojenou armádu. Jenže reálně to vypadalo tak, že vojáci ani nedostávali žold, peníze končily v kapsách úředníků, politiků a vysokých důstojníků. Ghání sám se zřejmě také z amerických peněz pěkně napakoval. Samotní obyvatelé Afghanistánu byli s vládou nespokojení, což sice neznamená, že chtěli zpět Táliban, ale bojovat za zkorumpované vládce z kábulských paláců se zkrátka nikomu nechtělo.

5. Faktor Vietnam

Srovnání s Vietnamem se přímo nabízí, ostatně na sítích jsou nyní velmi populární fotky srovnávající evakuaci za pomoci vrtulníků ze Saigonu a z Kábulu. Obrázky jsou si podobné jako vejce vejci. Podobností je ale celá řada. I jihovietnamská vláda byla zkorumpovaná a nepopulární, i její armáda nepředváděla, pokud neměla za zády Američany, bůhvíjaké výkony (ale na rozdíl od té afghánské, aspoň bojovala), místní obyvatelstvo Američany bralo jako cizí element a země byla díky husté džungli také vojensky nekontrolovatelná. To hlavní je ale, že ani ve Vietnamu neměli Američané vhodnou strategii, jak nepřítele porazit. Vojenské vítězství vypadá tak, že nepřítel je na hlavu poražen, složí zbraně a válka končí. Pokud se počítá s tím, že nepřítele porazit nelze, pak válku nelze ani vyhrát. Američané si místo toho dávali v Afghánistánu zástupné cíle – chytit Bin Ladina, rekonstruovat zemi, zavést demokratické volby, vybudovat místní armádu … Nikdo vlastně nevěřil a ani se o to nesnažil, skutečně porazit Taliban. Stejně tak se ve Vietnamu Američané v pozdějších fázích vzdali myšlenky na vojenské vítězství a snažili se jen problém nějak vysedět, počkat, jak se věci vyvinou. Ukazuje se, že tyto asymetrické konflikty jsou pro Západ nestravitelné sousto. Trvají dlouho, stojí spoustu peněz a hlavně se nedají vojensky vyhrát. Pokud se ale nějaký konflikt nedá vojensky vyhrát, je velká otázka, jestli se má vůbec vojensky začínat. Doufejme, že Západ bude pod vlivem poslední neblahé afghánské zkušenosti z těchto podivných válek jednou pro vždy vyléčen.

Další články

Zavří­t reklamu