Jedna z variant zazdění: uvržení do dřevěné bedny. Kategorie: nejkrutější tresty.

Jedna z variant zazdění: uvržení do dřevěné bedny. Kategorie: nejkrutější tresty. | zdroj: wikipedia commons


10 podivných trestů z minulosti, z nichž některé by se možná hodily i dnes

TÉMATA: trest | ostuda | vina

user-avatar

M. Šindlauerová

10. 03. 2020 | 09:00

V některých zemích světa dosud existuje velmi pestrá škála trestů, jinde zase nic jiného než vězení jako formu trestu nemají. Přitom lidstvo po celém světě bylo vynalézavé odjakživa, a v nápravě provinivších se to platilo možná dvojnásob.

Kangu

Kangu je artefakt z Číny, jehož účelem byl hlavně výsměch trestanci ze strany společnosti. Obdobné věcičky byly k vidění i v Evropě. Jednalo se o velmi těžkou dřevěnou desku s řetězy, uprostřed níž byl vyříznut otvor pro hlavu. S takovou konstrukcí nemohl hříšník ani chodit, ani jíst a pít – deska byla tak objemná, že by rukama k ústům prostě nedosáhl. O ostudě před každým, koho nešťastník potkal, už raději pomlčme. Jediný důvod, proč i takové martýrium považovali trestanci za únosný trest, byl ten, že to bylo utrpení poměrně krátkodobé.

Trestanec uvězněný v kangu to měl pěkně spočítané - nemohl ani jíst, ani pít. Zdroj: Wikipedia

V takovém hnusu ať si pronajímatel bydlí sám

Teď tu máme takový kuriózní trest, který by se klidně dal aplikovat dnes a denně, a možná bychom se divili, jak často by se k němu soudní orgány přikláněly. Jedna newyorská důchodkyně totiž vlastnila byt, který odmítala uvést do takového stavu, aby v něm podnájemníci mohli bezpečně bydlet. Byla na ni podána nakonec stížnost, a žena musela zaplatit pokutu ve výši 5000 dolarů a ještě k tomu navíc zfinancovat renovaci a opravu bytu za 15 000 dolarů. Moc se jí do toho nechtělo, a tak jednoduše zaplatit odmítla. Dostala za to další pokutu, tentokrát 10 000 dolarů. A to nebylo všechno. Obdržela ještě soudní příkaz, aby se do inkriminovaného bytu bez topení, horké vody a elektřiny na několik týdnů nastěhovala. Tak tak. Co říkáte, nemělo by fungovat něco podobného i pro nevábné podnájmy v Praze?

Potrestaná zvířata

V minulosti se některé státy uchylovaly i k trestům zvířat. To když například zvířata někomu způsobila újmu, ať už fyzickou, nebo materiální. V některých případech se dalo právo aplikovat asi dost těžko – jak byste třeba potrestali mandelinku bramborovou, že zničila úrodu? V tomto smyslu se ale do křížku se soudem dostávala hlavně větší zvířata, která už mají, řekněmě, větší rozum. Tak například bylo kdysi potrestáno prase, které sežralo dítě. Ve Francii roku 1934 se pak odehrál případ, kdy prase sežralo svěcenou hostii (oplatku) a skončilo na šibenici.

Promenáda v sudu

V Anglii a některých částech Ameriky jste kdysi dávno mohli na ulici potkat zvláštního člověka – nic kromě sudu kolem svého těla na sobě neměl. Takovýmto způsobem se trestali alkoholici. Za prvé v tom sklízeli výsměch od přihlížejících, protože v tom vypadali pijani směšně. A za druhé se se sudem nedalo ani pořádně chodit, osoby uvězněné v tomto posměšném soudku se pohybovali podobně jako opravdoví jedinci opojení alkoholem – motali se ze strany na stranu, vrávorali a byli těžce nemotorní.

Sud nikdy nebyl zrovna nějakým módním výstřelkem. Zdroj: Wikipedia

Zazdění

Opravdu krutý trest. Možná nejznámějším místem na světě, kde se tímto způsobem trestalo ostošest, byl londýnský Tower. Odsouzence umístili do miniaturního stísněného prostoru, kde se nemohl vůbec hýbat – jen stát a při troše štěstí i sedět. Postupně umíral hladem, žízní a celkovým selháním organismu. Klaustrofobické pocity často přiváděly vězně k šílenství. Kromě trestání se tato praktika využívala i v rámci rituálu, kdy se za účelem přivolání štěstí zazdívala lidská oběť.

Znak potupy

Už jen to, že se někdo dopustil něčeho, za co si vysloužil trest, bylo samo o sobě ostudné. Některé země ale dříve posouvaly tuto laťku ostudy ještě výše. Konkrétně tím, že odsouzeného nějak poznamenaly – nejlépe do konce života. Někoho donutili až do smrti nosit na krku tabulku s potupným textem a popisem zločinu, někdo musel chodit s nášivkou (to můžeme znát třeba z románu Nathaniela Hawthornea Šarlatové písmeno, kde musela hlavní hrdinka viditelně nosit červeně vyšité písmeno, aby všichni věděli, že se dopustila smilstva), jinému zas bylo doživotní zostuzení vytetováno do kůže.

Akt zapomnění neboli Damnation Memoriae

Tento trest mohl potkat římské občany, kteří zastávali významné pozice. Hlavně ty, kteří měli co do činění s vládou, či dokonce samotné panovníky – zkrátka všechny, u koho existovala možnost, že by mohli být nějakým způsobem historicky zvěčněni – ať už nějakým zápisem, nebo malbou. Takže kupříkladu zatímco 25 římských vladařů bylo prohlášeno svatými, 26 jich utrpělo damnation memoriae – v překladu "prokletí paměti". Těchto 26 nešťastníků ("vrahů Říma") muselo postupně zmizet ze všech historických zápisů, mincí, obrazů; dokonce i zákony, se kterými přišli, se anulovaly. Dělalo se absolutně všechno pro to, aby po provinilci nezbyla ani zmínka.

I tohle se mohlo stát, pokud se někdo významný stal náhle nepohodlným. Zdroj: Wikipedia

Další promenáda, tentokrát v prostěradle

Tento trest se týkal především vybrané skupiny hříšníků: nevěrníků a nevěrnic, hazardních hráčů a opilců. Spočíval v tom, že se provinilec zamotal do bílého prostěradla a musel v něm chodit po městě. A ještě k tomu byl nucen hlasitě deklarovat podstatu svého provinění. Taková zpověď v bílém, když se to tak vezme.

Město pro zloděje

Rhinocolura bylo město v Egyptě poblíž Gázy a postavil je egyptský nejvyšší vládce jen za jedním účelem: aby v něm přebývali odsouzení zloději. Ještě před uzavřením do hradbami obehnáného městečka jim katové usekali nosy, čímž se posléze dali zloději mezi obyčejným spořádaným lidem snadno identifikovat. Zlodějíčci pak sice mohli z Rhinocolury utéct, ale nemělo to příliš smysl – ve společnosti by byli ihned rozpoznatelní, a na normální život tak mohli zapomenout. Proto pro ně bylo výhodnější žít ve svém vlastním městě.

Maska potupy

Tuto masku jste už určitě viděli v mučírnách českých hradů – třeba na Lokti nebo Seebergu jich mají několik. Železné masky v různém nelichotivém provedení (třeba s rypákem, dlouhým jazykem a ušima atd.) se používaly hlavně k potrestání žen. Nasazovány byly nevěrnicím a údajným čarodějnicím (a také "ženám, které neposlouchaly své muže"), a odsouzené ženy je musely mezi lidmi nosit po dobu 24 hodin. 

Toto bohužel nebyly karnevalové masky, ale nástroje trestu a potupy. Zdroj: ancientages.com

 

 

 

 



témata

user-avatar

M. Šindlauerová

10. 03. 2020 | 09:00

Zavří­t reklamu