Helena (67) vychovala čtyři děti v domě plném hluku a nepořádku. Dnes ji obklopuje jen tíživé ticho, návštěvy přicházejí jednou za rok a i podat obyčejnou sklenici vody se ukázalo jako problém.
Kdysi se u nás doma nedalo projít chodbou, aniž by člověk nezakopl o batoh, boty nebo jen tak odhozenou bundu. Pořád někdo něco chtěl: čaj, náplast na odřené koleno, peníze na školní výlet. Bylo tu rušno, chaoticky, ale… žilo se naplno. Dnes? Ticho. Děsivé, nesnesitelné ticho. Mám čtyři děti. Čtyři! A každé z nich se rozjelo po Česku – za prací, za láskou, za čímkoliv. A já tu trčím sama jako kůl v plotě. Bez nikoho, kdo by mi podal sklenici vody, zeptal se, jak se cítím. Sama. Tak obyčejně, bolestně sama.
Kdysi to u nás doma žilo
„Mami, kde mám tričko s nápisem “NASA„?“ – řval Jakub z druhého patra.
„V koši na prádlo, stejně jako všechno, co se ti nechce pověsit zpátky na ramínko!“ – odpovídala jsem, zatímco jsem míchala polévku a snažila se nepřipálit omáčku.
„Mami, můžeš mě zavézt za Veronikou? Slíbila jsem jí, že jí ukážu ty nové pastely!“ – vtrhla do kuchyně Olga, ani nečekala na mou odpověď a hned dodala: „Jen prosím tě neříkej, že nemáš čas.“
Než jsem stihla cokoliv říct, Ondřej zakopl o židli, vběhl do kuchyně s pláčem a držel se za loket. A nejmladší Emilka seděla ve své židličce, jedla kašičku a s každou lžičkou ji plivala s hlasitým „blee“.
Byly dny, kdy jsem chtěla prostě odejít. Beze slova. Opustit ten chaos, ten nepořádek, to neustálé „mami, mami, mami“. Neměla jsem tehdy ani chvilku pro sebe. Nedalo se v klidu vypít kafe, dokoukat film do konce nebo si třeba jen zajít na záchod bez svědků. Ale teď… teď bych dala všechno za to, abych se alespoň na chvíli mohla vrátit k tomu hluku. K tomu nepořádku. K těm dětským křikům a hádkám o ovladač.
Dům byl plný života. Voněl obědem, dětskými parfémy a zubní pastou rozmazanou po umyvadle. Teď… občas schválně nechám rozsvíceno v koupelně, abych předstírala, že tam někdo před chvílí byl. Předstírám sama před sebou, že pořád nejsem úplně sama.
Každé si šlo svou cestou
První se odstěhoval Jakub. Po vysoké škole dostal práci v Plzni a usoudil, že „dojíždění nedává smysl, lepší si bude něco pronajmout s kamarádem“. A tak si pronajal. Měl se vracet na víkendy, sliboval, že mě bude často navštěvovat. Víte, kolikrát tu za ten první rok byl? Třikrát. A pak už jen volal s přáním k svátkům a krátkým „co u tebe?“.
Potom Olga. Našla životní lásku v Brně a přestěhovala se tam ještě na studiích. Kdysi na mě byla velmi fixovaná, volala každý den. A teď? Má dvě děti, manžela, hypotéku. Chápu, život ji pohltil. Ale někdy si říkám, jestli by, kdyby mě opravdu milovala, nezavolala aspoň jednou týdně, jen tak, bez důvodu?
Ondra... Ondra byl vždycky ten tichý. Nestěžoval si, nekřičel. Vždycky mi pomáhal vynášet odpadky a nosil dříví na topení. Až jednoho dne si sbalil batoh a odjel na druhý konec republiky, „aby se osamostatnil“. Málokdy řekne víc než „všechno v pohodě, mami“.
Emilka byla poslední, která zůstala. Poslední jiskřička v domě. Ale taky se tu dlouho neohřála. Dostala práci v Ostravě, vzala si kočku, kufry a zmizela. Ještě pár měsíců volala denně. Teď si povídáme jednou za dva týdny, mezi jejími schůzkami a posilovnou. Vždycky jsem říkala: „hlavně ať jsou šťastné“. Ale nikdo mi neřekl, že štěstí dětí může znamenat samotu matky.
Návštěva jednou za rok
Velikonoce. Svátky, které jsem si kdysi spojovala s vůní citronové bábovky, malovanými vajíčky a smíchem dětí. Letos jsem bábovku pekla sama, jako obvykle. Pro koho? Pro sebe. Dala jsem na stůl ubrus se zajíčky, košíček s beránkem a každou chvíli jsem koukala na telefon a čekala, až někdo zavolá, že přece jen přijede.
„Mami, nezvládneme to“ – slyšela jsem od Jakuba dva dny před svátky. „Děti jsou nemocné a my se Sylvií máme tolik restů v práci, že si ani není kdy odpočinout. Přeložíme návštěvu, dobře?“
„Jasně, zlatíčko, rozumím“ – řekla jsem a usmála se do telefonu. Když jsem zavěsila, sedla jsem si na gauč a zírala do zdi, cítila jsem, jak mě zaplavuje lítost.
Olga taky nepřijela. „Mami, svátky letos trávíme u tchyně, ale myslela jsem, že bychom se za tebou mohli stavit v červnu, až bude tepleji?“. Ondra se nezavolal vůbec. Emilka poslala fotku beránka s nápisem „Veselé Velikonoce“ a připsala: „U nás deštivo, ale nálada dobrá“.
Návštěva jednou za rok – tak to teď vypadá. Občas dvakrát, když se zadaří. A přitom je to jen pár hodin cesty. Kdysi jsem se já v zimě brodila závějemi, abych navštívila svou matku, se čtyřmi dětmi ve vlaku. Dnes nikdo nemá čas. Nikdo nemá chuť. Jen ta citronová bábovka jako dřív – krásně voní. A velikonoční nádivka chladne na stole, netknutá.
Hrozně závidím sousedce
Žofie odnaproti má tři děti. Bydlí blízko – jeden syn ve stejném městě, dcera v sousední vesnici, nejmladší vnučka studuje, ale jezdí domů každý druhý víkend. Každou sobotu peče Žofie koláč. Vždycky ví, kdo přijde, co má kdo rád, co je třeba připravit. Má plnou lednici, protože někdo se staví, někdo zůstane přes noc, někdo přijede s prádlem.
„Á, paní Heleno, u vás je zase takové ticho“ – říká občas, když nakoukne s mísou čerstvě usmažených lívanců. „To já si ani kafe nemůžu v klidu vypít, jak se mi tu všichni od rána motají.“
A usmívá se, jakoby omluvně. A já se taky usmívám, protože jí přece neřeknu, že jí závidím jako malé dítě. Závidím jí, že má pro koho škrábat brambory, že musí rozkládat židle, že zná zpaměti preference vnoučat – jeden jí jen rajskou s rýží, druhý se nedotkne míchaných vajíček. Já kupuju vajíčka po šesti kusech, chleba na krajíce, polévky si vařím ze sáčku, jednu porci. Když uvařím vývar, jím ho tři dny. Protože pro koho mám vařit? Pro koho mám péct koláč?
Jednou jsem dokonce zkusila upéct tvarohový koláč – prostě jen tak, abych ucítila tu vůni, která se mi tak spojovala s rodinou. Ale jen jsem se u sporáku rozbrečela, protože to byl recept od Olgy. Najednou mi došlo, že ho nemám komu nabídnout. U Žofie doma i pes vypadá, jako by měl víc života. U mě, když nezazvoní pošťák, tak nikdo.
Kdysi jsem si samoty neuměla vážit
Byla doba, kdy jsem snila o chvilce klidu. Když byly děti malé a já neustále v jednom kole, s obědy, úkoly, praním, nočním vstáváním. Pamatuju si, jak jsem si jednou, po obzvlášť těžkém dni, sedla na postel a řekla si:
„Bože, dej mi aspoň jeden den ticha. Aby nikdo nic nechtěl. Aby se nikdo nehádal o ovladač, nekřičel z koupelny, že došel papír.“
A dal. Ticha mám teď až nad hlavu. Ale není to to ticho, o kterém jsem tehdy snila. To dnešní je těžké, hluché. Tehdy jsem si chtěla odpočinout od lidí, které miluju. Teď bych je chtěla mít zpátky, alespoň na chvíli. I kdyby se měli hádat, dělat hluk, nechávat ponožky pod stolem a špinit podlahu. Přísahám, že bych si ani jednou nestěžovala.
Člověk je hloupý a neví, kdy se má dobře. Když byl ruch, považovala jsem to za únavu. Když všichni něco ode mě chtěli, cítila jsem se přetížená. A dnes? Dnes se cítím… zbytečná. Jako stará kniha na poličce – pořád tam je, ale už ji nikdo nečte. Nechci je nutit k návštěvám. Nechci, aby jezdili z povinnosti. Chci jen, aby si pamatovali, že máma tu pořád je. Že se občas přistihne, jak chystá dva talíře, a pak se podívá na stůl a vzpomene si, že přece není pro koho.
A tehdy si sednu k oknu. A dívám se, jestli třeba tentokrát někdo nevystupuje z autobusu. S teplou šálou a úsměvem, který říká: „Ahoj, mami.“
Cítím se, jako bych nikoho neměla
Volají. Občas. Posílají fotky dětí, kočky, nového bytu. Vyprávějí o zácpách, o nových projektech v práci, o tom, jak nemají čas. A vždycky na konci dodají:
„Ale všechno je u tebe v pořádku, mami, že jo?“
A co mám říct? Že sedím půl dne v županu, protože se není proč oblékat? Že si povídám s televizí, abych nezapomněla, jak zní lidský hlas? Že si nepamatuju, jak voní navoněná košile Jakuba nebo teplá kůže Emilky po koupeli? Tak řeknu:
„Ano, zlatíčko. Všechno je v pořádku. Opatruj se.“
Protože je nechci zatěžovat. Mají své životy, své hypotéky, své povinnosti. Nechci být tou výčitkou svědomí, tou starou matkou, co si jen stěžuje. Raději ať si myslí, že jsem silná. Jen občas... občas bych si moc přála, aby někdo zaklepal bez ohlášení. Aby to zavonělo kávou a čerstvým koláčem. Aby byl zase slyšet smích. Nebo třeba i křik.
Cítím se, jako by moje děti už patřily do jiného světa. Mám je čtyři, ale jako bych neměla žádné. A vím, že to není jejich chyba. Že život jde dál. Ale je to tak moc –„zavolat, přijet, obejmout? Podat sklenici vody?
Nepotřebuju dárky. Nepotřebuju velká slova. Jen to, aby si jednou za čas někdo z nich sedl vedle mě a zeptal se:
„Mami, jak se dneska cítíš?“
Helena, 67 let
